„Odcizení od společnosti a okolí, které poslední rok prožívám, je jako mašina, která vysává z okolního vzduchu kyslík,“ líčí Mounir* nad skleničkou coly. V tichém vyprázdněném baru v západním Berlíně, ozářeném barevnými žárovkami, je k jeho úlevě k mání její neamerická verze.

„Dennodenně sleduji fotky těl rozčtvrcených na kusy. Těl, která se podobají mému tělu. A stát, město, univerzita, moji kolegové, a dokonce i levičáci mezitím vydávají prohlášení na podporu státu, který tato těla masakruje,“ pokračuje.

Mounir se v Německu narodil alžírským rodičům. V Berlíně studuje a angažuje se v iniciativě Migrantifa, antifašistickém a antikapitalistickém kolektivu lidí s migrantskými kořeny. Zároveň se pohybuje v propalestinském hnutí.

Jeho bezmoc tváří v tvář německé podpoře izraelské agresi v Gaze první týdny po 7. říjnu 2023 ještě umocňovala skutečnost, že berlínská samospráva zpočátku propalestinské protesty zakázala, až následně soud zákaz zrušil jako protiprávní. „Jakmile soud demonstrace povolil, vyšlo nás do ulic opravdu mnoho. Svůj vztek jsme konečně prožívali kolektivně. Byla to doba mobilizace, občas až optimismu,“ vzpomíná.

Křehké závany naděje však záhy udusila bezuzdná státní represe. „Protestujeme více než rok. Tolik lidí bylo pokutováno, zatčeno, vyhozeno z práce, hospitalizováno po zbití policisty. A ničeho jsme nedosáhli. Fungujeme v mezích stanovených zákonem, ale nijak nás to nechrání. Neříkám nic ilegálního — a přeci se ti bojím vůbec sdělit své pravé jméno,“ shrnuje.

Nic nezačalo 7. října

Mounir je jediným respondentem, jehož pravou identitu neznám. Skutečnost, že hned několik dalších členů německé arabské komunity mě z obav o svou budoucnost v zemi požádalo, abych jejich příspěvky anonymizovala, nicméně svědčí o lecčem.

Potlačování propalestinských hlasů v Německu nezačalo až s loňským útokem Hamásu na Izrael. Představitelé země zatížené historickou vinou za genocidu Židů během druhé světové války opakovaně označují existenci a bezpečnost Izraele za součást německého „Staatsräson“, volně přeloženo státního zájmu. Při obhajobě tohoto zájmu německé instituce přejímají propagandu izraelské vlády a jednají, jako by snad obhajoba palestinských životů a práv sama o sobě bezpečnost Izraele a jeho obyvatelstva ohrožovala.

Své o tom ví Kutayba, který do Německa přišel před deseti lety jako syrský uprchlík a dnes studuje blízkovýchodní studia na univerzitě v západoněmeckém Freiburgu. Jeho univerzita v květnu 2023 uspořádala v knihovně výstavu k pětasedmdesátému výročí založení Izraele. Kutayba se tehdy vydal na vernisáž s úmyslem položit organizátorům na místě kritické otázky, jelikož výstava naprosto ignorovala historii přítomnosti palestinského obyvatelstva v zemi.

„Jenže s ohledem na mou etnicitu mě do knihovny odmítali vpustit. Bránil jsem se: jsem univerzitní student a mám právo se události účastnit,“ líčí Kutayba. Na vernisáž jej nakonec pustili, ale když pořadatele konfrontoval s chybějícím palestinským kontextem a se skutečností, že mu ochranka nechtěla povolit vstup na základě posouzení jeho rasového profilu (anglicky racial profiling), přítomní se mu vysmáli. Z publika se prý ozvalo: „Co v Německu pohledáváš? Vrať se zpátky do své země!“

Jako by zkrátka nešlo o německé občany

Po 7. říjnu 2023 nicméně umlčování propalestinských hlasů pod zástěrkou boje s antisemitismem nabotnalo do absurdních rozměrů — a zásadně narušilo způsob, jak se početná arabská, a zvláště palestinská komunita v Německu cítí. „Na Sonnenallee policie monitorovala skupiny lidí, které identifikovala jako Araby, jako by zkrátka nešlo o německé občany,“ vzpomíná na loňský říjen Wael Eskandar, egyptský novinář a spisovatel, s nímž se scházím v kavárně poblíž zmíněné Sonnenallee, které se pro početnou přítomnost arabské komunity přezdívá „arabská ulice“.

Loni v listopadu se německý vicekancléř Robert Habeck k pětimilionové muslimské populaci v zemi obrátil s těmito slovy: „Rozsah islamistických demonstrací v Berlíně a dalších německých městech je nepřijatelný a vyžaduje tvrdou politickou reakci. (...) Muslimové v této zemi mají nárok na ochranu před násilím krajní pravice — a to je správně. (...) Musejí však stejně tak respektovat práva Židů, kteří jsou dnes napadáni. Musejí se jasně distancovat od antisemitismu, aby nepodrývali svá vlastní práva na to být tolerováni.“

Za propalestinské postoje následně mnoho lidí v Německu ztratilo práci nebo přístup k dotacím z veřejných rozpočtů. Byl jim odepřen vstup do země, udělení umělecké ceny, nebo třeba přislíbená výstava.

Rasistická rezoluce jako z dílny AfD

O rok později cenzura palestinských příběhů a podezřívání muslimské komunity z inherentního antisemitismu nadále gradují. Dne 7. listopadu německý parlament přijal dlouho očekávanou rezoluci „na ochranu, zachování a posílení židovského života v Německu“, které občanská společnost přezdívá „náhubková rezoluce“.

Rezoluce vznikala několik měsíců — a v rozporu se zvyklostmi se tak dělo za zavřenými dveřmi. O obsahu rezoluce se veřejnost dozvěděla teprve, když její návrh unikl do německého týdeníku Die Zeit. Dle rádia Deutschlandfunk si politici v souvislosti s rezolucí stěžovali na tlak proizraelské lobby.

Pro rezoluci v listopadu hlasovaly takřka všechny strany kromě Aliance Sahry Wagenknechtové. Levicová Die Linke se hlasování zdržela. Schválení návrhu si pak náruživě pochvalovala Beatrix von Storchová, poslankyně AfD a vnučka Hitlerova ministra financí — s tím, že koncepce antisemitismu „importovaného“ do země muslimskými přistěhovalci pochází právě od AfD.

Rezoluce ze státních dotací vylučuje organizace, které „vydaly antisemitská prohlášení“ a zároveň explicitně označuje za jeden ze zdrojů antisemitismu v zemi „imigraci ze zemí severní Afriky a Blízkého východu“. Opírá se přitom o definici antisemitismu Mezinárodní aliance na památku holocaustu, dle níž lze za antisemitismus považovat kritiku státu Izrael, kterou ovšem mezinárodní odborná veřejnost kritizuje, odmítá, a připravila proto verzi vlastní.

Podle historičky Barbary Stollberg-Rilingerové rezoluce představuje „závážnou hrozbu pro integraci muslimů v zemi“. „Je urážkou pro všechny muslimy, kteří nezastávají antisemitské názory. Nepopírám výskyt antisemitismu mezi migranty — stejně jako mezi etnickými Němci. Rezoluce se ale tváří, že Němci problém antisemitismu překonali a jde výhradně o problém muslimů. A vůbec se nezaobírá dalším aktuálním problémem — protimuslimským rasismem. V důsledku tak prohlubuje společenskou polarizaci,“ vysvětluje.

Jak pak poukazuje Udi Raz, izraelský Žid a doktorand na Berlínské postgraduální škole muslimských kultur a společností, rezoluce je nejen protimuslimská, ale i antisemitská. „Rezoluce chrání pouze ty Židy, kteří jsou ochotní reprodukovat protimuslimský, protiarabský a protipalestinský rasismus. Tolik Židů je tak z této domnělé ochrany vyloučeno! Nejen antisionističtí Židé, ale i arabští Židé nebo třeba ortodoxní Židé, dle jejichž teologie nastane čas na založení židovského státu teprve po příchodu mesiáše,“ líčí Raz svým trpělivým tlumeným hlasem. Temeno hlavy mu kryje háčkovaná jarmulka s motivem rozpůleného melounu — symbolu propalestinského hnutí.

Na dotaz Deníku Referendum, jak se hodlá německá vláda zasazovat o boj s nárůstem protimuslimského rasismu a jak hodlá chránit Židy odmítající sionismus německý vicekancléř Robert Habeck neodpověděl.

Znova a znova vykreslováni jako imigranti

Další změnu, jejímž prostřednictvím Německo za potírání antisemitismu schovává antimuslimský rasismus, představují nové otázky v testech pro žadatele o německé občanství. Nově budou odpovídat na otázky typu „Jaké chování ve vztahu k státu Izrael je v Německu zakázáno?“

Dle novelizovaného zákona o občanství pak ten, kdo se dopustil antisemitského činu, občanství nedostane a držitelé dvojího občanství mohou o to německé ze stejných důvodů přijít. Stejně tak se plánují změny v zákoně o pobytu, aby mohl být deportován ten, kdo vyjádří „podporu teroristickým činům“ — byť pouhým „lajkem“ na sociálních sítích.

„Tato opatření nejsou protiarabská nebo protimuslimská přímo, jelikož zdánlivě dopadají na všechny imigranty v Německu, bez ohledu na jejich etnicitu či náboženství. Veřejná a politická debata ohledně tohoto vývoje a politického rozhodování nicméně jasně ukazuje prstem na arabsko-muslimské imigranty. (...) Muslimové v Německu jsou znova a znova vykreslováni jako imigranti, nikoliv jako součást společnosti,“ komentuje rasistickou povahu přijatých opatření výzkumnice Linda Hyökkiová, která se ve svém výzkumu zaměřuje na islamofobii a muslimskou populaci.

„Pořád nám někdo pokládá hloupé otázky a chce po nás, abychom ve věci Izraele a Palestiny zaujali jasné stanovisko. A to v situaci, kdy mají všichni strach na toto téma otevřeně hovořit, aby neohrozili svou práci a život,“ líčí Kutayba, jaké to je být v Německu po 7. říjnu Arabem.

„Ničí nám to kariéry, rozpadají se nám přátelství. Přitom tu platíme daně, jimiž teď Německo sponzoruje Izrael, který vraždí naše lidi. Jsme naštvaní, frustrovaní, máme strach!” pokračuje rozohněně. Před týdnem jeho turecké expřítelkyni, když zrovna v tramvaji telefonovala v turečtině, začal cizí muž zpívat do tváře „Německo Němcům, cizinci ven!“

„Představ si, že tu žiješ deset let: deset let se snažíš zapadnout do místní společnosti, naučila ses její jazyk. Život v cizině je sám o sobě často těžký a frustrující — a do toho přijde někdo, kdo s lehkostí prohlásí: vrať se do své země! Z německé společnosti se vytrácí empatie, lidskost, soudržnost,“ popisuje Kutayba.

Počet islamofobních činů se loni více než zdvojnásobil

„Politická debata muslimskou komunitu kriminalizuje, když ji označuje za antisemitskou nebo ji viní z komplexních sociálních problémů — třeba z přetíženého zdravotního systému. Tato politická debata pak pohání rasistická přesvědčení veřejnosti,“ poukazuje Elisabeth Walserová z Aliance proti islamofobii a diskriminaci muslimů.

Walserová připomíná, že dle loňského vládního reportu zastává protimuslimské postoje polovina německé společnosti. S protimuslimským rasismem mají dle dat aliance zkušenosti téměř tři čtvrtiny německé muslimské populace.

Dle zprávy vypracované aliancí pak loni více než dvojnásobně — na téměř dva tisíce — stoupl počet nahlášených islamofobních činů ve veřejném prostoru. Nejčastěji šlo o slovní urážky. Více než polovina z nich byla spáchána po 7. říjnu.

„Nejvíce zažívají obtěžování, nebo dokonce násilí ve veřejném prostoru ženy, které nosí hidžáb. Čelí tak mnohonásobné diskriminaci: rasismu, sexismu i islamofobii. Je to paradox: ženy v hidžábu jsou vykreslovány jako utlačované. Je to však většinová společnost, kdo je vylučuje z participace na veřejném dění, nebo třeba z trhu s bydlením,“ podotýká Elisabeth Walserová.

Muslimští muži, zvláště ti s tmavou pletí, jsou zase nejčastější obětí rasistického policejního násilí. „Do protimuslimského rasismu se tedy propisují genderové stereotypy: muslimští muži jsou vykreslováni jako agresivní, zatímco muslimské ženy jsou vykreslované jako poddajné a zaostalé,“ poukazuje Walserová.

Walserová nicméně zdůrazňuje, že protimuslimský rasismus prorůstá všechny sféry: trh s bydlením, zdravotnictví či školství. Právě ve školách se loni událo několik znepokojivých incidentů. Třeba v Berlíně museli hospitalizovat školačku, kterou napadli spolužáci, protože na sobě měla řetízek s nápisem Allah. Berlínské školy mají zároveň pravomoc zakázat ve svém prostoru palestinský šátek kefíja nebo třeba samolepky Free Palestine.

Není muslim jako muslim

„Poslední rok byl docela obtížný,“ připouští lámanou angličtinou Chadídža, šestnáctiletá školačka s nakažlivým úsměvem, které přes rameno spadá taška vlastnoručně ušitá z kefíjy. „Neděje se nám nic hrozného, ale na můj hidžáb se spolužáci koukají fakt blbě,” přitakává Džamila, její devatenáctiletá kamarádka oděná do bledě růžového odstínu. Obě pocházejí z Palestiny, v Německu žijí deset let.

Chadídžu a Džamilu potkávám na demonstraci proti rasistickému policejnímu násilí v berlínském Neuköllnu. „Tak pojď sem a řekni taky něco!“ popostrkují ke mně s chichotáním svého kamaráda z palestinských demonstrací, který se s frajerským úsměvem vychloubá, že také umí anglicky. „Třikrát mě zatkli a zbili,“ říká chlapec a předklání se, aby s rukama za zády předvedl, jak jej policisté na propalestinských demonstracích spoutali. Je mu šestnáct.

Vedle postává jeho podobně mladý kamarád, který — poučen z předchozích protestů — raději schovává svou dětskou tvář za límcem černé péřové bundy. Hlouček pár desítek demonstrantů skanduje „Palestina bude svobodná od řeky k moři“ — tedy slogan, který berlínská samospráva prohlásila za ilegální.

Pár minut nato přijíždí policejní dodávka, načež skandování přehluší komisní hlášení: „Na tomto shromáždění zazněly ilegální slogany. Okamžitě opusťte prostor, jinak můžete být zatčeni.“ Desítky přítomných policistů si nasazují helmy a obkličují dav. Odcházím na pracovní schůzku. O dvě hodiny později sleduji na Instagramu video, na němž policisté vlečou zatýkané muže po zemi.

Videa se záběry policejního násilí kolují sociálními sítěmi takřka po každé velké demonstraci v Berlíně. „A nejbrutálněji zbiti bývají Arabové,“ poukazuje Wael Eskandar.

Spíše než s islamofobií má totiž Německo problém především s protiarabským rasismem. „Když Němci mluví o muslimech, nemyslí tím muslimy ze západní Afriky, ale muslimy z Blízkého východu. To oni jsou společností vnímáni jako agresivní,“ upozorňuje Nelson Momoh z CAPOA, freiburské organizace na podporu afrických migrantů.

To neznamená, že rasismus dopadá na všechny Araby stejně. „Jsou snad z antisemitismu obviňováni majetní přistěhovalci z Kataru či Saudské Arábie? Nikoliv. Z antisemitismu jsou obviňováni především uprchlíci ze Sýrie, Iráku či Palestiny,“ podotýká Kutayba. „A právě pro lidi, kteří do Německa přišli nedávno, je současná situace nejvíce traumatizující. Bojí se chodit na demonstrace, aby svou žádost o azyl neohrozili, nemají důvěru ve veřejné instituce,“ souhlasí Walserová.

Jako by se Berlín stával Káhirou

„Uprchl jsem právě proto, že se chci účastnit demonstrací a svobodného politického života,“ podotýká Amir*, politický uprchlík z Maroka, jehož žádost o azyl byla nedávno jako zázrakem po úmorném byrokratickém maratonu konečně schválena. Jeho sociální pracovnice jej nicméně požádala, aby se propalestinských demonstrací neúčastnil.

Amir žije v Lipsku, zdánlivě alternativní levicové bublině v krajně pravicovém Sasku. I do Lipska nicméně dojíždí za prací obyvatelstvo z okolních maloměst a vesnic, v nichž volby vyhrává krajně pravicová AfD. Zároveň je Lipsko specifické tím, že se tu těší vlivnému postavení hnutí Anti-Deutsche, které se identifikuje jako levicové, ale hlavně silně proizraelské a sionistické.

„Je jedno, jak moc jsem klidný. Kdykoliv hovořím o Palestině, lidé okolo očekávají, že se začnu chovat agresivně. Musím pečlivě volit slova, protože se nemohou dočkat, až řeknu něco sexistického — jsem přeci cis muž z patriarchální kultury. Už mě nebaví oslňovat Němce tím, jak překvapivě volnomyšlenkářský jsem,“ líčí Amir, s nímž během studeného večera usrkávám z lahváče před takzvanou späti — večerkou, která nabízí posezení u stolků venku.

„Neděsí mě AfD. Děsí mě, jak moc se internalizovanou arabofobií vyznačuje takzvaná levice,“ zdůrazňuje. Před svým příchodem do Německa strávil pár let v Itálii. „Takže AfD a krajní pravice pro mě nejsou ničím novým. A protože se ke svému přesvědčení hlásí, má zlo jasnou tvář,“ vysvětluje. Jeden z jeho přátel se prý raději odstěhoval do Saské Kamenice, kde má sice AfD více moci než v Lipsku, ale alespoň je tam politická scéna jasně rozdělené na „nácky a levici“.

Waelu Eskandarovi, který se v rodném Egyptě aktivně účastnil revolučního hnutí v rámci takzvaného Arabského jara, se dnešní politická situace v Německu jeví bolestně povědomá. „Neexistuje jediná občanská svoboda, která za uplynulý rok nebyla porušena. Až příliš mi to připomíná represi, před níž jsem už jednou utíkal. Jako by se Berlín stával Káhirou,“ glosuje.

„Otázka není, zda odejít — ale kam odejít? Neobrací se proti nám jen Německo, rasismus se rozmáhá všude na Západě. Vztah mezi Západem a arabskou komunitou se za poslední rok zásadně proměnil a není cesty zpět. Jenže naše domovské země jsou zpravidla diktatury. Myslím, že bych měl začít plánovat odchod — ale vyřizování papírů může zabrat i dva, tři roky,“ uzavírá.

Globální problém

Německá arabofobie a protimulimský rasismus vskutku nejsou v Evropě výjimečné. Jak poukazují Julien Talpin, Olivier Esteves a Alice Picardová v letos vydané knize Francie: Miluješ ji, ale opouštíš ji, založené na hloubkovém sociologickém výzkumu, v posledních letech z Francie emigroval rostoucí počet lidí, kteří se identifikují jako muslimové. A to kvůli „islamofobní atmosféře“, kterou se Francie nakazila po teroristickém útoku na Bataclan v roce 2015.

Jak autoři a autorka poukazují, mnohdy jde o lidi, kteří ve Francii zastávali pro společnost zásadní pozice — třeba ve zdravotním sektoru, nebo ve výzkumu — a jejich odchod je tak součástí „odlivu mozků“.

„Islamofobie je od 11. září 2001 globálním problémem. (…) Francie je nicméně specifická nesouladem mezi extrémně pokročilou sekularizací společnosti, která v části společnosti vzbuzuje strach se k náboženským myšlenkám veřejně hlásit, a postupným návratem k náboženství, které v posledních dekádách sledujeme po celém světě nejen ve vztahu k islámu,“ podotýká Justin Talvin v rozhovoru s novinářkou Francescou Barcou z Voxeurop.

Podobně jako Německo zaznamenalo prudký nárůst protimuslimského rasismu po 7. říjnu 2023 také Rakousko. Tamní Dokumentační centrum pro islamofobii a protimuslimský rasismus loni registrovalo 1522 nahlášených islamofobních aktů, což je rekordní počet. Více než třetina z nich byla spáchána po 7. říjnu 2023.

Na alarmující nárůst protimuslimského rasismu po 7. říjnu 2023 napříč Evropou upozorňuje i Evropská komise. „V současném geopolitickém kontextu se nenávistné trestné činy, nenávistné projevy a hrozby vůči občanským svobodám a právu na pokojné shromažďování množí po celém světě. Mezinárodní organizace zaznamenaly, že diskriminace a nenávist vůči muslimům po teroristických útocích dosahují epidemických rozměrů,“ píše se v prohlášení podepsaném zástupci Evropské komise z loňského listopadu.

Odejít není řešení

Přestože mnoho muslimů v Německu, Francii nebo třeba na Balkáně se v zemích svého pobytu narodilo a má evropské občanství, evropská politická scéna využívá houstnoucí islamofobní a arabofobní atmosféru k volání po radikálním omezení migrace. Když německá sociálnědemokratická ministryně vnitra Nancy Faeserová oznamovala obnovení kontrol na hranicích, zdůraznila, že vláda chce omezit nejen „ilegální migraci“, ale i „islamistický terorismus“.

„Zda plánuji odejít?“ směje se vysokým hlasem Ijád, vlasatý palestinský kuchař, který žije druhým rokem ve Freiburgu. Bez přestání něžně hladí za ušima svou obrovskou skvrnitou fenu s průzračnýma očima. „Koupil jsem si tuhle fenku — jako závazek k tomuto místu. Nebýt jí, zřejmě bych už odešel,“ povzdechne si. „Ale odejít není řešení, ne? V očích lidí, kteří chodí třeba na promítání dokumentárních filmů o Palestině, čtu tolik nejistoty a otázek. Stojí za to zůstat a pokoušet se měnit perspektivu lidí okolo sebe.“

* Jména dotyčných byla na jejich přání změněna.